Neobyčejná šlápota: část 2.

Oko za oko

Neobyčejná šlápota: Část 1.

Nejsi lopata a já nejsem tvý bahno.

- Marilyn Manson, Overneath The Path Of Misery, 2012

Část 1.

Lovu zdar!

Neobyčejná šlápota: úvod

Obsah povídky:

Jaký vedl Kazan život, ještě než poznal Charlese? Možná si myslíte, že to víte. Že ho znáte. Ale on toho na sebe zatím moc prozradit nemohl. Nechtěl přijít o přítele. Vy byste se přece před milovanou osobou také nešířili o své temné minulosti příliš detailně.  

Tato povídka zachycuje období, v němž Kazan poznal svého posledního patrona, tj. únor toho roku, v němž později potkal i Charlese.

Poznámka ke jménům: Jak si možná vzpomínáte, pro Kazana je charakteristické střídání jmen, pod kterými vystupuje. V době, v níž se tato povídka odehrává, si ale "Kazan" ještě neříkal, a proto jsem se rozhodl použít jeho nejčastější přezdívku, kterou ho oslovují přátele, totiž Berry.

Nedoporučuju číst bez předchozího seznámení se Vzteklou mrchou, jinak plno informací dostatečně nedoceníte.

 

Kazanův comeback?

Jelikož jsem si před pár dny na FB stýskal, jak mi chybí psaní (a v neposlední řadě i čtení - vašich komentářů :-), rozhodl jsem se začít uveřejňovat svojí povídku o Kazanovi, tedy postavě ze Vzteklé mrchy, kdyby někdo zapomněl. Není dopsaná a ani nevím, kdy bude dopsaná, ale čert to vem. Prostě to sem fláknu s varováním, že konce se dočkáte možná až za rok. :-) Myslím, že to až tak nevadí, protože tahle povídka není žádná kriminálka, u níž by odsouvání pokračování (a rozuzlení) deptalo čtenáře. Takže tak.

Nad čím slintá zdejší psisko

Haf haf, opět vás zdravím! Dnes se s vámi podělím o svůj nejnovější objev, kterým jsou skvostné hadérky z bezvadného obchodu na ebay. Jak jsem na ně vlastně narazil. Tak, bylo to jako vždy díky tomu, že jsem hledal konkrétní věc. Tentokrát harémové kalhoty. Napadlo mě totiž, že tenhle střih by mohl vyřešit můj (a nejspíš opravdu jen můj) problém se širšími stehny, než bych pro sebe chtěl. Totiž, asi to není taková tragédie, jak se mi občas zdá, jenže já jsem posedlý hubeností. Každopádně právě si tu drobím do klávesnice třenou bábovku, čili do anorektika mám opravdu daleko. Na to, abych se jím stal, mám až moc rád jídlo (resp. sladkosti, ty jediné žeru poněkud víc, než bych měl :-D). A taky nerad zvracím, takže ani bulimie nepřipadá v úvahu. A do třetice nerad cvičím (jediný sport, který provozuji, je "párový aerobik s Darrenem :P), tudíž jediná možnost, jak se udržovat hubeným, je v práci při pochůzce.

No, a protože nedělám žádné prostocviky na zpevnění svalů (navíc kupříkladu na pažích ani není co zpevnit, neb se na těch mých jaksi žádné svaly nenachází :-D) a večer žeru jak německej zájezd, nelíbí se mi moje stehna a moje boky a... a je to nejspíš jen v mojí makovici, ano, já vím, Darry, ale co už se mnou naděláš. Ale vraťme se k meritu věci neboli jádru pudla. Domnívám se, že harémové kalhoty jsou ideální (a rychlé) řešení pro všechny, kdož nejsou spokojeni s výše zmíněnými částmi těla, jelikož je v podstatě skrývají v záhybech látky (pokud je ovšem naopak ještě nezdůrazňují, o tom se zatím vedou spory - v mojí hlavě). Nevím, kde takové gatě sehnat v českých obchodech, takže jsem zamířil rovnou na ebay. Mám z podobného obchodu sako a fakt mi pasuje, takže už se nákupu oblečení přes net tolik nebojím. Ebay opět nezklamal a krom jiných shopů mi našel garcons.comme.la.mode. Což se nemělo stát, nebo aspoň ne dva týdny před braním. Málem mi vypadly voči z důlků. Má potřeba oděvů s nápadem byla okamžitě uspokojena (což se nedá říci o potřebě šetřit na Flaviho kamaráda).

A nyní vám představuji svůj favorizovaný model, na který pravděpodobně praskne mé "kapesné" na příští měsíc. Tradá!

Celé je to tak uchvancancující. Z tý tak-trochu-bdsm-vesty jdu do vejvrtky. Už aby bylo svatýho Berouse! No, a teď si jdu dát k večeři opečenou klobásu. :-D Ať žije vychrtlost! Paže tuž, vlasti služ!

Mobilovým fotografem snadno a rychle

Dnes vám přinášíme návod, jak se stát jedním ze stále se rozrůstající skupiny fotografů s mobilem. A jak jsme slíbili hned v názvu článku, půjde vám to s ním opravdu snadno a rychle. Takže:

1) V den akce, na kterou se chystáte jít fotografovat (v našem případě to byl jarní BJD sraz), si vzpomeňte, že byste mohli zformátovat paměťovou kartu.

2) Pět minut či ještě lépe tři minuty před odjezdem na nádraží, kde hodláte vyzvednout některé účastníky akce (v našem případě to byla maminka), dejte fotoaparát s téměř vybitou baterií na nabíječku.

3) Přivezte účastníky akce domů a během pěti minut připravte další účastníky na odchod (v našem případě to byl Flavi). Přitom diskutejte o utržených knoflících a hledejte ztracenou jízdenku za 120 korun.

4) Téměř na místě srazu (v našem případě to byl vestibul stanice Muzeum) si uvědomte, že jste fotoaparát nechali doma.

5) Požádejte někoho, kdo vlastní fotoaparát s mobilem (neb vy přece takovou pitomost nepotřebujete, když máte kvalitní fotografický aparát s čočkou značky Carl Zeiss), aby vám ho zapůjčil a zvěčněte akci takto (můžete to prokládat slovy jako: "Doma mám polozrcadlovku a fotím tady mobilem, já jsem takovej kretén!").

6) Vraťte se domů a pozdravte svůj fotoaparát, který se zatím - alespoň dle vašeho názoru - pěkně nabil, abyste ho mohli vzít druhý den ven a vyfotili aspoň nějakou náhradu.

7) Druhý den ráno, opět nejlépe tři minuty před odchodem na focení, zjistěte, že váš fotoaparát se podle všeho rozbil, neb nejde zapnout.

8) Zkontrolujte, zda nabíječka byla skutečně v zásuvce.

9) Zanadávejte si, jaký jste idiot, když jste dali foťák na nabíječku, ale nestrčili ji do zásuvky.

10) Opět poproste o mobilní telefon s fotoaparátem.

Jak vidíte, stačí jen 10 jednoduchých kroků, abyste z kompaktu vyšší třídy s kvalitní optikou přešli na několik let starý mobil s plastovou čočkou a 2 Mpix. 

Na závěr vám ukážeme výsledek vašeho/našeho snažení.

Den 1., jarní BJD sraz:

Flavi ve svém přirozeném prostředí: v parku uprostřed velkoměsta

Vanyel a Mael (patřící k Isaace)

Klub přátel mohérových paruk :-), zleva doprava: Frankie a Ren (patřící ke Kitsune Miyabi), Aiame (patřící k Lady Erin), Alenka (patřící k Erizu). Flaviho snad netřeba představovat. :-) Kdo mezi děvčaty ve spodní řadě najde dalšího chlapce, získává bod. :-D

Tak jak? Vlítnem na to? (Ani tentokrát si Flavi neodpustil své vyzývavé pózy)

 Den 2., Klamovka:

Moje osobně nejoblíbenější fotka

Pokud by se vám zdálo, že tu Flavi vypadá poněkud křečovitě, pak to není jen váš dojem. Flavi se při pořizování této fotografie skutečně necítil právě dobře, neboť se po něm chtělo, aby pózoval ve shnilém, vykotlaném stromu plném všemožného fujtajblu. :-D (Tato fotka se nakonec stejně nepovedla)

Naše víkendové ranní potěšení :-D

Chtěli byste znát recept na spokojené manželství? Základem jsou víkendová, ranní potěšení. Ta naše jsou inspirována Francií. A ingredience?

- hladká mouka

- vejce

- mléko

- skořice

- světlý toastový chleba

- povidla

- zakysaná smetana

- špetka soli

- olej na smažení

- prdopeč alias prášek do pečiva (nemusí být)

Postup: Z mouky (můžete do ní přidat i prdopeč, aby těsto bylo vláčnější, ale není to nutnost), mléka, vejce a špetky soli ušleháme, umícháme nebo umixujeme klasické těsto na palačinky. Stačí menší množství, takových 150 ml. Přidáme skořici (já dávám cca kávovou lžičku). Vezmeme dva plátky toastového chleba, jeden potřeme povidly a slepíme dohromady. Z jedné strany polijeme těstem a dáme smažit na pánev s rozehřátým olejem. Když máme osmaženo, vezmeme si obracečku, toast vyndáme z pánve, polijeme těstem druhou stranu a dáme znovu smažit. (Já to dělám takhle "na etapy", protože jinak se vrchní vrstva moc rozmáčí, než se osmaží ta spodní.) Pak z obou stran osmažený toast dáme na talíř, potřeme ho smetanou (dle mého mínění čím tučnější a krémovější, tím líp) a podáváme.

Jak vidíte, jedná se o upravené (podle mě vylepšené :-D) francouzské toasty, resp. kombinaci francouzských toastů, palačinek a bavorských vdolečků. :-) Jako náplň můžete použít klidně i marmošku a navrch dát ovoce, šlehačku... cokoli vás napadne.

Uvidíte, že pokud začnete toto podávat o sobotách a nedělích do postele, vaše manželství se o 100% zlepší. :-D

Pošťák vždy zvoní dvakrát

A tím se také řídím. Pokud tedy najdu zvonek, že.

Ano, ano, tak už i já si našel stálé, legální zaměstnání. :-D Jsem poštovský panáček (i když plno lidí, zvláště těch starších, se na základě délky mých vlasů domnívá, že jsem poštovská panenka). Dopisy roznáším už celých osm (pracovních) dní! A pořád ještě žiju! Ono to zní jako sranda nebo jako nadsázka (neboli hyperbola), ale věřte mi, u zhýčkaného psa zvyklého celý den čekat v teple domova na návrat krále... totiž páníčka... a zpestřovat si dlouhou chvíli sladkostmi je pravděpodobnější, že ho taková nenadálá činnost zabije. :-) No, ne že bych to několikahodinové pobíhání po venku, v mrazu a sněhu, nijak neodnesl. Mám rýmu takového kalibru, že prakticky nic necítím, a to ani nosem, ani jazykem (což je ještě horší, protože máme doma hrozně moc dobrých věcí, ale já ztratil dočasně chuť, takže bych ani nepoznal, kdybych si na chleba místo nutely namazal něco jiného hnědého :-). Vychrchlávám jakýsi hnus a můj nos vypadá naprosto odporně. Sem tam mě bolí hlava, ale hlavně mě bolí záda od batohu. No, a s tímhle vstávám v pět hodin ráno a vracím se kolem páté odpoledne, protože zatím nestíhám tak rychle jako ostřílení poštmistři a poštmistryně. Celou dobu žasnu sám na sebou, jak je možný, že už jsem si nehodil mašli.

Ale ono je to tím, že ta práce, i když je mi blivno, hrozně rychle utíká a není ani zpoloviny tak na bednu jako práce v call centru, kde jsem vydržel necelé dva týdny a pak musel k psychologovi. Dá se dokonce říct, že mě i baví. I když by mě bavila víc, kdybych byl zdravý a kdyby nechumelilo. Jsem sice zahlcen informacemi, protože není dopis jako dopis, a někdy jsem fakt nasrán, když vidím, jaké pičusoviny si lidi nechávají posílat, resp. posílají (a ze všeho nejhorší jsou všelijaké slevové kupony a časopisy z Makra, které stejně většina lidí vyhodí, ale vy se s nimi musíte tahat), přesto všechno jsem si tu práci docela oblíbil. Kolegové z naší čety jsou milí a vždycky rádi poradí, když mám nějaký stupidní dotaz. Ono se totiž možná zdá, že dělat listonoše může kdejaká bílkovina, ale není tomu tak. Je to zodpovědná práce, která vám hlavně na začátku příšerně zamotá hlavu, až pomalu nevíte, jak se jmenujete. Nosíte u sebe velké částky peněz, za které zodpovídáte (po pravdě řečeno takový sraz Em Destinových jsem v životě neviděl :-D) a taky doručujete dopisy ze soudu nebo od exekutorů, pro které platí zvláštní "doručovací pravidla". Pokud byste udělali nějakou botu, byl by z toho průser jak kráva. No, já už se dvou menších "průserků" dopustil, ale vždycky jsme to nějak uhráli. Naštěstí se pořád ještě můžu vymluvit na to, že jsem nováček. 

Naprostým překvapením pro mě bylo, že největší potíže mi nedělá ani tak pochopení ukládacích dob různých druhů dopisů nebo samotné trasy pochůzky, ale... a teď se podržte... razítkování! Nevěřili byste tomu, ale bouchnout kulaté razítko na dopis správně, tak aby nebylo rozmazané a aby bylo celé, je kumšt. Chce to zvláštní grif, který ještě nemám, takže to podle toho vypadá. Většinou to mám rozmazaný, že to skoro nejde rozluštit. Ale to se prý taky časem poddá.

No, teď zrovna se s mým drahým chotěm chystáme do Všetat. Jedeme si tam pro další přírustek do rodiny - morče plemene peruánec. Před pár lety jsem měl doma malou morčecí zoo, choval jsem různá plemena, ale peruány ne, a přitom ti se mi líbili ze všech nejvíc. Náš prcek je ve zbarvení slate blue-zlato-bílý (slate blue se taky občas nazývá jako "břidlicová"), jeho rodiče jsou výstavně úspěšní, má PP a jeho "křestní jméno" zní Karamel, ale budeme mu říkat jinak (doteď jsme se ale ještě nerozhodli, které z těch cca pěti jmen, co nás napadla, vybereme). 

A já doufám, že tu cestu přežiju a budu moct jít zítra do práce, páč je mi fakt blbě.

... a bůh stvořil Cesara Millana

"Stvoř nám prosím nějakého boha, ke kterému si budeme moci čuchnout," žadonili v Čapkově pohádce psi u pána Boha. A bůh se usmál (pokynul hlavou a udělal duhu :-) a dal nám psům a psiskům někoho, ke komu můžeme vzhlížet a naprosto mu důvěřovat - Cesara Millana, známého také jako znalec psí duše, anglicky dog whisperer. :-)

S potěšením jsem zjistil, že nějaké díly v češtině jsou i na youtube, a tak vám teď vnutím jeden, který se mi dost vryl do paměti. Šlo v něm (hlavně) o rotwika z útulku, který byl tak agresivní vůči lidem, že mu bezprostředně hrozilo uztracení. Ale jeho mladá ošetřovatelka se s tím nedokázala smířit a v den, kdy měl jít "na šibenici", ho vzala k Cesarovi. Byl jeho poslední naděje. Jak to dopadlo, uvidíte v tomto díle, v němž Cesar bude pracovat také s hluchým, přesto nezvladatelným psem.

Cesar Millan, tento "mexický Američan", který bez znalosti angličtiny utekl do USA, aby se s domorodci podělil o svůj dar, představuje pro mě, coby "lidského psa" :-), nejspíš jedinou osobu, ke které jsem kdy vzhlížel a byl z ní u vytržení bez sexuálního aspektu. :-D Naprosto mě totiž fascinuje jeho energie, aura, nebo jak to chcete nazvat. Vážím si na něm toho, že nad žádným psem neláme hůl, ani nad takovým, se kterým si nikdo před ním nedokázal poradit a i ti nejzkušenější kynologové ho posílají na smrt. A přitom jen stačí té "vzteklé mrše" porozumět. Cesar je skutečný psí psycholog a nutno říci, že jeho psychologie na mě ve většině případů funguje líp než ta lidská. :-) Zrovna včera jsem se díval na díl, v němž účinkoval nezvladatelný flanderský bouwier, tedy ovčácký pes. Jeho problémy pochopitelně vyplývaly z nedostatku aktivity, "pocitu neužitečnosti", jak to Cesar jistě s trochou nadsázky nazval (protože vždycky zdůrazňuje, že psi nepřemýšlí jako lidé, psi pouze reagují). Vzpomněl jsem si na sebe, jak jsem se měsíce utápěl v depce, že jsem úplně k ničemu, nemám nic na práci, nejsem užitečný... jak jsem byl pořád na nervy a všechny "kousal"... a jak pak nastal obrat o 180°, když jsem konečně našel práci. "On jen potřeboval zaměstnat," říkal Cesar, když psík vesele pobíhal mezi ovcemi a páníčci se radovali, jak se od té doby změnil k nepoznání, "potřeboval získat pocit, že jeho život má nějaký řád a smysl." Hm, jako by mluvil o mně. :-D

Kdyby to šlo, chodil bych na psychoterapii k Cesarovi. Ale ze všeho nejradši bych byl jeho pes. :-)

Trocha hudby

Je libo trochu hudby z mého gramofonu? Zpívá smíchaný pěvecký sbor, Hlahol! :-D

Ne, jak víte, jsem "prosíravý". Takže Hlahol bych vám nepustil. (A už jsem vám říkal, že si baron Ringhofer pořídil telefon?)

No, ale dost Járy Cimrmana (i když Járy Cimrmana není nikdy dost). Už jsme si tu dlouho nepouštěli žádnou japan mjůzik. Musíme to napravit.

Hm, psycho diva. Asi vím, o kom ta písnička je.

Další j-rocková skupina, kterou mám docela rád, je DOREMIdan.

A tohle jsem měl už na starém blogu, ale líbí se mi to pořád. Teď, když se mnou bydlí Flavi, možná ještě o něco víc. Skupina Dolly. :-) Hmmm... dostal jsem nápad na photoshoot...

Nightmare a D'espairsRay tu neuvádím, to jsou moje nejoblíbenější VK skupiny, takže bych od každé musel vybrat tak pět písniček. :-D

Přichází nová éra, tramtararáá!

Dneska mi Nudle pošle Flaviho s jeho novým face-upem, juch! :-) A já překypuju nápady na šperky a oblečky! Inspirovaly mě hlavně muzikály Moulin Rouge a Burlesque (do češtiny přeloženo jako Varieté).

A nyní to, na co všichni čekáte. Flaviho nová tvář! Mistrovská práce od VELMI talentované české umělkyně, Nudle.

A s parukou:

Bože, ty rty do srdíčka! Přesně tak jsem si to přál! A ty oční stíny... dokonalost. Je to prostě moje kurtizána. <3
Inspirací byla fotka od J. Saudka, Pimp and hooker:

Detail:

Viděl jsem ji prvně někdy loni na jaře v knize aktů významných českých fotografů a okamžitě mě uchvátila. No a když přicestoval Flavi a vyjevila se jeho pravá podstata, bylo jasný, že jednou dostane takovýhle face-up. Na poslední chvíli jsem místo plné rtěnky zvolil "srdíčko", protože to se mi u BJD už nějaký čas hodně líbilo. Obočí jsem chtěl nechat původní, ale vypadalo v kombinaci s očními stíny divně, proto ho Nudle udělala o něco silnější a výraznější. A jsem za to rád, protože je aspoň vidět, že pod tím vším make-upem je kluk.

Už se vážně nemůžu dočkat, až Flavi dorazí domů a zahrajeme si na šantán. :-)

FoF neboli Flavi on Fejsbůůk!

Rok 2013 je tu a Flavi dospěl k závěru, že by se měl trochu osamostatnit. Vyrazil teda do Paříže studovat "rodinné tradice" (jak asi víte, jeho maminka byla "obchodnice s láskou") a při té příležitosti mě požádal, abych mu na "fejsbůčku" založil profil, který si bude moct sám spravovat. A jelikož jsem hodný bratr, toto přání jsem mu splnil. Jen mám pochybnosti o tom, jestli jsem udělal dobře, když jsem mu dovolil tu Paříž. :-D Ale ne, to by ode mě nebylo hezké, bránit mu v rozletu, zvlášť když i mě bývalo dost.

Čili tady je Flaviho profil, můžete si počíst, jak se mu ve Městě lásky líbí a co všechno už viděl: http://www.facebook.com/FlaviusVivienDeAdore (přístupnost 17+, hlavně do budoucna :-).

Zamyšlení

Kdo je větší blázen?
Ten, kdo si hýčká agresivní psisko, nebo ten, kdo vleze na zahradu, na jejímž plotě visí upozornění "Pozor, zlý pes!"?